Státní oblastní archiv v Plzni

Historie 5. oddělení (oddělení zemědělsko-lesnických fondů a sbírek)

Páté oddělení Státního oblastního archivu v Plzni spravuje fondy zemědělsko-lesnických archivů vzniklých do roku 1945. Jde především o šlechtické rodinné archivy, archivy velkostatků a také jejich ústředních správ. Tyto fondy tvoří vedle fondů institucí krajského významu, církevních institucí, podniků aj. jednu ze základních součástí Státního oblastního archivu v Plzni. Do sítě státních archivů byly tyto fondy včleněny v roce 1956, kdy začalo platit vládní nařízení o archivnictví č. 29/1954 Sb. ze 7. května 1954. Ke Státnímu archivu v Plzni byl připojen Zemědělsko-lesnický archiv v Horšovském Týně a ke Státnímu archivu v Kadani (s působností pro tehdejší Karlovarský kraj) Zemědělsko-lesnický archiv v Klášterci nad Ohří. Zaniklo tak specifické zemědělsko-lesnické archivnictví, které do té doby fungovalo pod ministerstvem zemědělství a bylo založeno na spolupráci archivářů, odborníků na zemědělskou a lesnickou historii a lidí, kteří měli praktické zkušenosti s fungováním zemědělsko-lesnického hospodaření na velkostatcích.

Od roku 1956 tvořily zemědělsko-lesnické fondy v organizační struktuře obou státních archivů  II. oddělení. V roce 1960 se v souvislosti se spojením Plzeňského a Karlovarského kraje v kraj Západočeský připojil ke Státnímu archivu v Plzni dosavadní Státní archiv v Kadani. Ačkoli se Kadaň i Klášterec od roku 1960 nacházely v Severočeském kraji, fondy v nich zůstaly z důvodu nedostatku jiných vhodných prostor pro uložení archiválií až do roku 1969. Toho roku byly fondy z Kadaně a Klášterce převezeny do Žlutic, kde byla vytvořena samostatná pobočka SOA v Plzni, která spravovala všechny (tedy nejen zemědělsko-lesnické) fondy z bývalého Státního archivu v Kadani. Klatovská pobočka SOA v Plzni byla nadále vedena jako II. oddělení. Roku 2002 se Státního oblastního archivu v Plzni významně dotkla reforma veřejné správy. Byly do něj začleněny okresní archivy a došlo také k jeho vnitřní reorganizaci. Od 1. srpna 2002 se staly klatovská a žlutická pobočka 6. a 7. oddělením SOA v Plzni. V roce 2004 se v důsledku organizačních změn staly 5. a 6. oddělením a o rok později byly sloučeny v jediné 5. oddělení.

Prostory žlutické i klatovské pobočky přestaly postupně zcela vyhovovat archivnímu provozu a tamější podmínky uložení fondů, které svým významem daleko přesahují hranice českých zemí, byly dále neudržitelné. Vzhledem k tomu, že se kvůli velké finanční náročnosti nepodařilo prosadit zamýšlenou výstavbu nové archivní budovy v Plzni, využil archiv možnost získat budovu bývalého skladu léčiv (dříve záložní vojenské nemocnice) v Klášteře u Nepomuku v okrese Plzeň-jih. V roce 2006 byla do Kláštera přestěhována žlutická pobočka a její fondy byly rozděleny mezi 1. a 5. oddělení SOA. V letech 2008–2009 byla do Kláštera přestěhována i klatovská pobočka SOA. Fondy velkostatků, ústředních správ, rodinných archivů a jiných archivů zemědělsko-lesnické provenience z území západních Čech jsou dnes spravovány jedním pracovištěm a jsou zpřístupněny v badatelně v Klášteru.

Zemědělsko-lesnický archiv v Horšovském Týně a klatovská pobočka SOA v Plzni

Počátky dnešního 5. oddělení SOA v Plzni sahají do roku 1945. V tomto roce převzal dozor a správu nad archiváliemi konfiskovaných velkostatků Státní archív zemědělský v Praze, který byl složkou ministerstva zemědělství. Jeho úkolem bylo zabezpečit velké množství písemností roztroušených na zámcích a jiných sídlech bývalých pozemkových vlastníků. Komisaři archivu zajišťovali jednotlivé archivy na místě a od roku 1947 je začali soustřeďovat do postupně budované sítě poboček, které se nazývaly státními oblastními archivy zemědělskými. Do archivu v Horšovském Týně byly soustřeďovány registratury velkostatků z tehdejších politických okresů Aš, Domažlice, Horšovský Týn, Cheb, Klatovy, Mariánské Lázně, Planá, Plzeň (část), Prachatice, Přeštice, Sokolov (část), Strakonice (část), Stříbro, Sušice, Tachov a Teplá (část). Archiv sídlil na zámku v Horšovském Týně, dřívějším středisku rozsáhlého velkostatku, který vlastnil více než tři století rod Trauttmansdorffů. Archiv tohoto velkostatku a trauttmansdorffský rodinný archiv se staly základem nového archivu, odborně řízeného Státním archivem zemědělským, organizačně pak Správou lesního hospodářství v Horšovském Týně. Do konce roku 1950 byla svezena a zabezpečena většina archiválií ze sídel velkostatků. Část materiálu musela však být pro nedostatek místa ponechána v tzv. pobočkách, ve skutečnosti v depozitářích archivu. Jednalo se o depozitáře v Bečově, Teplé, Kladrubech, Březnici, Červeném Poříčí, Manětíně, Plasích, Lnářích aj. Část fondů velkostatků ležících v dnešním Plzeňském kraji (především v jeho severní části) byla odvezena do zemědělsko-lesnických archivů v Plasích, Hořovicích nebo Křivoklátě. Po roce 1950 začali archiváři pořádat jednotlivé fondy významných velkostatků, ústředních správ i rodinných archivů. Toto prvotní zpracování archiválií bylo bezpochyby velmi náročné, protože písemnosti každého velkostatku byly ukládány jiným systémem, k dispozici nebyly vždy původní registraturní pomůcky umožňující rychlejší orientaci ve spisech a mnohé fondy nebo jejich podstatné části nebyly původně uspořádány vůbec. V roce 1952 byl archiv přejmenován na Zemědělsko-lesnický archiv v Horšovském Týně a převzal navíc péči o spisovny státních lesů a statků. Pracovníci archivu vyvíjeli také odbornou činnost, podíleli se na přípravě slovníku odborných termínů zemědělsko-lesnických archivů a zabývali se hospodářskými dějinami. Koncem roku 1955 byl k Zemědělsko-lesnickému archivu v Horšovském Týně připojen Zemědělsko-lesnický archiv v Plasích a jeho pobočka v Manětíně a od 1. ledna 1956 byl začleněn do Státního archivu v Plzni jako jeho II. oddělení.

Na jaře roku 1959 se oddělení přestěhovalo do Klatov, kde archiv získal budovu bývalé věznice krajského soudu. V té byly soustředěny archiválie ze všech bývalých poboček archivu v Horšovském Týně, kromě Manětína. Po přestěhování byly fondy zrevidovány a byl vyhotoven důkladný lokační přehled. Při příležitosti stěhování byly do archivu přijaty některé fondy velkostatků nebo jejich části dosud uložené v jiných archivech. Naopak byly z Klatov předány do archivu v Klášterci fondy, které územně příslušely do Karlovarského kraje. Delimitovány byly také fondy nebo jejich části příslušející do jiných státních archivů. Jednalo se především o velkostatkové fondy náležející do správy Státního archivu v Třeboni. V následujících letech se pokračovalo v pořádacích pracích. Pracovníci oddělení začali vyhotovovat prozatímní inventární seznamy. Brzy se však přikročilo k účelnější, i když pracnější, úplné inventarizaci fondů. V roce 1965 převzala klatovská pobočka ze zrušené hořovické pobočky Státního archivu v Praze většinu fondů provenienčně příslušejících do Západočeského kraje. V dalších letech pokračovala snaha urychlit uspořádání fondů klatovské pobočky i v souvislosti s chystaným svazkem průvodce po fondech SOA v Plzni, věnovaným právě zemědělsko-lesnickým fondům. Inventarizace fondů postupovala velmi rychle. Postupně byly sestaveny inventáře k dalším významným fondům rodinných archivů, velkostatků a jejich ústředních správ. V posledním desetiletí existence klatovské pobočky vznikla řada inventářů k velkému množství dosud nezpracovaných menších  rodinných archivů a velkostakových fondů. Přistoupilo se také k pořádání fondů státních statků a agrokombinátů. V této době byla sice převážná část větších fondů velkostatků a rodinných archivů již inventarizována, ale k některým fondům přibyly postupně nezpracované dodatky, většinou v důsledku pořádání souvisejících fondů. Navíc některé archivní pomůcky přestaly vyhovovat současným nárokům na zpřístupňování archiválií badatelům. V roce 2001 proto byly během generální inventury některé z nich vyřazeny a slouží pouze jako prozatímní inventární seznamy. Klatovská pobočka SOA v Plzni zanikla v roce 2009, kdy bylo dokončeno přestěhování archiválií do nového pracoviště v Klášteře u Nepomuka.

Zemědělsko-lesnický archiv v Klášterci nad Ohří a žlutická pobočka SOA v Plzni

Předchůdcem kláštereckého archivu byl oblastní zemědělský archiv v Ostrově, který zřizoval stejně jako v případě horšovskotýnského archivu Státní archív zemědělský v Praze. Sídlil v letohrádku zámeckého parku v Ostrově a zpočátku byl pouze depozitářem pro ukládání ohrožených písemností z okolních bývalých velkostatků a zařízení státních lesů a statků. Jeho pobočky sídlily v Klášterci nad Ohří, Červeném Hrádku a Přísečnici. Ostrovský zámek však byl nakonec určen pro jiné účely a novým sídlem oblastního zemědělsko-lesnického archivu se stal zámek v Klášterci nad Ohří. Na novém pracovišti nebyl zpočátku ani stálý zaměstnanec a svážení fondů zajišťoval během občasných návštěv pracovník Státního archívu zemědělského. Teprve od roku 1953 měl zemědělsko-lesnický archiv stálého vedoucího. Personální a technickou správu archivu vykonávala Krajská správa v Ostrově a Správa lesního hospodářství v Prunéřově, odborné řízení zajišťoval Státní archív zemědělský v Praze. Po roce 1953 se začalo s hrubým tříděním převezeného materiálu. V počátečním období se pracovalo především na třídění a posléze prvotním pořádání velkostatkových a rodinných fondů. Kromě toho prováděli pracovníci archivu skartační řízení u správ lesního hospodářství v regionu a lesnických podnicích. Během roku 1955 se začalo se tříděním tzv. thunských fondů, byly pořádány také knihy z dalších fondů a provedena prozatímní inventarizace lesních map a hospodářských plánů, získaných od podniku Lesprojekt Karlovy Vary. Jak bylo uvedeno výše, v roce 1956 byl klášterecký zemědělsko-lesnický archiv včleněn do Státního archivu v Kadani jako jeho II. oddělení. Z personálních důvodů vykonával krátký čas po sloučení archivů vedoucí zemědělsko-lesnického oddělení v Klášterci současně i funkci vedoucího kadaňského archivu.

V roce 1959 se fondy klášterecké pobočky rozrostly o dvacet fondů vyčleněných ze zemědělsko-lesnického oddělení Státního archivu v Plzni při jeho stěhování z Horšovského Týna do Klatov. Po sloučení archivů v Plzni a Kadani v roce 1960 a následkem změn ve vymezení území dosavadních krajů se klášterecké pracoviště dostalo za hranice nově vzniklého Západočeského kraje. Roku 1961 bylo z Klášterce předáno Státnímu archívu v Litoměřicích devět již uspořádaných a z velké části inventarizovaných fondů, které po územní reorganizaci patřily do jeho teritoriální kompetence. Fondy však ještě řadu let zůstaly uloženy v Klášterci jako depozitum. Badatelé v oboru dějin lesů, geodézie, geologie a nejrůznějších disciplín historie vznášeli náročné požadavky na využití fondů II. oddělení. Archiváři se proto snažili rychleji a podrobněji zpřístupnit tyto fondy. Zároveň narůstaly tendence využít budovy zámku v Klášterci pro lokální potřeby a archiv přemístit jinam. V roce 1969 byl klášterecký archiv přestěhován do tří přízemních objektů ve Žluticích. Tyto budovy byly postaveny při výstavbě přehrady nedaleko Žlutic a sloužily jako ubytovny dělníků, kanceláře a sklady, které byly při stěhování klášterecké pobočky považovány spíše za provizorní umístění archivu. Do Žlutic byly přestěhovány i fondy prvního oddělení archivu, uložené dosud v Kadani. Při této příležitosti byly do správy Státního archívu v Litoměřicích předány thunské archiválie, zejména rodinný archiv, archiv ústřední správy, velkostatku Klášterec a dočasně i thunské porcelánky. Žlutická pobočka SOA v Plzni zanikla v roce 2006, kdy byly veškeré archiválie převezeny do nového pracoviště v Klášteře u Nepomuka.

Prameny a literatura:

SOA v Plzni, pracoviště Klášter, archivní fond Státní oblastní archiv v Plzni, pobočka Žlutice.

Spisovna klatovské pobočky Státního oblastního archivu v Plzni (uložena na pracovišti Klášter).

BYSTRICKÝ, Vladimír (red.): 10 let Státního archívu v Plzni (S pobočkami v Kadani, v Klášterci n. Ohří a v Klatovech). Dějiny archívu a soupis jeho archivních pomůcek. Plzeň 1964.

BYSTRICKÝ, Vladimír: Čtvrtstoletí Státního oblastního archivu v Plzni. In: Archivní časopis 29, 1979, s. 193–211.

BYSTRICKÝ, Vladimír: Státní oblastní archiv v Plzni (z historie dokumentačního vědeckovýzkumného ústavu). In: Západočeský historický sborník 1, 1995, s. 237–285.