Státní oblastní archiv v Plzni

Demonstrace v Tachově dne 12. září 1938 byla spojena s výstřely, zraněnými a mrtvými.

V reakci na projev Adolfa Hitlera, který přednesl 12. září 1938 v Norimberku, proběhly v příhraničí Československa všeobecné lidové nepokoje. Jednalo se o území tzv. Sudet, kde po staletí žilo německé obyvatelstvo, které místy tvořilo takřka stoprocentní většinu.

Mezi místa s převážnou dominancí německé populace tehdy patřil také politický okres Tachov. Masové projevy nespokojenosti německých obyvatel vypukly už v podvečer 12. září 1938, ale teprve druhý den 13. září se situace vystupňovala. Kromě násilných projevů vůči majetku a zdraví Čechů, Židů a antifašistů došlo také ke ztrátě na životech. Právě takovým místem se stalo okresní město Tachov. Signál pro zahájení protestů proti Československu představovala siréna v jedné z největších továren na území města, která se rozezněla v pravé poledne. Za místo setkání protestujících bylo zvoleno tachovské náměstí, kde se v tento okamžik pohybovalo více než 1500 osob. Proti nim si zasahující četnická jednotka, co by řádná ostraha veřejného pořádku, přivolala na pomoc československou armádu, kterou zastupovalo 60 členů základní vojenské služby a tři velící důstojníci. Vojsko mělo působit jako výstraha před možnými násilnostmi demonstrujících, zatímco osazenstvo četnické stanice dostalo za úkol zabránit vpádu demonstrantů do budovy soudu a okresního úřadu. Vedle budovy okresního úřadu bylo navíc umístěno lehké obrněné vozidlo československé armády.

Vzhledem k nedostatečnému počtu četníků bylo uvolněno 6 vojáků, kteří pod velením četnického strážmistra zaujali obranné postavení před okresním úřadem. Přítomnost armády popudila organizátory demonstrace, kteří žádali o její okamžité odvolání. Zároveň se dožadovali jednání s okresním hejtmanem, aby se pokusili převzít moc nad městem. Vrchní policejní rada nakonec zprostředkoval setkání s hejtmanem, ale vybraní zástupci demonstrujících v návalu emocí napadli zasahující vojáky. Došlo k výstřelům na obou znesvářených stranách. Zatímco šestice vojáků vystřelila pouze varovně nad hlavy protestujících, demonstranti začali střílet ve směru k nim. Ve stejnou chvíli vyrazili zbývající vojáci z úkrytu v četnické stanici. Vytvořili rojnici a snažili se dostat ke svým druhům u budovy okresního úřadu. Většina demonstrantů se při reakci zbytku vojska rozprchla, avšak ti vytrvalí pokračovali ve střelbě na postupující vojáky. Chvíli poté střelba umlkla a došlo k setkání okresního hejtmana a vrchního četnického komisaře se zástupci protestujících, kteří požadovali bezodkladné vyšetření celého incidentu, včetně nekompromisního potrestání viníků (na české straně). Popřeli střelbu ve vlastních řadách.

Po střelbě zůstalo ležet na náměstí 5 těžce a 1 lehce ranění, navíc jeden mrtvý, přičemž po převozu do nemocnice zemřel další člověk. Zástupci demonstrujících prosadili vytvoření vyšetřující komise, která měla prokázat provinění československých státních orgánů. Jak následné vyšetřování a charakter střelných poranění demonstrantů potvrdily, na zranění a smrti demonstrujících nenesla armáda žádnou vinu. Ukázalo se naopak to, že proti šestici vojáků bylo několikrát vystřeleno, když vystřelené projektily uvázly ve fasádě okresního úřadu za jejich zády. Sedm z osmi projektilů vystřelených ze služebních zbraní bylo naopak nalezeno v budovách na opačné straně náměstí. K nelibosti německých členů vyšetřující komise tak bylo potvrzeno, že vojáci neobrátili zbraně proti demonstrantům.

Po roce 1945 byla fáma o střelbě československé armády do bezbranných demonstrantů na tachovském náměstí opět oživena a v různých úpravách uveřejněna v krajanské literatuře a periodikách v Německu. Namísto věcných argumentů byla tato tvrzení podpořena údajnými očitými svědectvími zúčastněných. Archiválie dochované v několika archivních fondech nebyly nikdy vzaty v potaz, respektive byly prohlášeny za nevěrohodné a zmanipulované českou stranou.

Miroslav Vetrák, Státní okresní archiv Tachov

Literatura:

NENUTIL, Jiří a kol. Druhá světová válka: případ Tachovsko. Plzeň, 2010.