Státní oblastní archiv v Plzni

Plzeňský rodák Emanuel Valenta patřil k předním odborníkům v oblasti slévárenství.

Narodil se 14. dubna 1897. Po absolvování reálky studoval s vyznamenáním na Vyšší průmyslové škole strojnické v Plzni. Pocházel z poměrně chudých rodinných poměrů, jeho otec pracoval na dráze jako posunovač, a tak si při studiu musel přivydělávat různými brigádami. Dával kondice mladším žákům a mj. pracoval jako technický úředník u plzeňské firmy J. K. Rudolf.

Do Škodových závodů nastoupil v roce 1917 jako technický úředník úkolové kanceláře slévárny železa a kovů a pracoval zde do konce ledna roku 1919. V témž roce se zapsal jako mimořádný posluchač na České vysoké učení technické v Praze. Z finančních důvodů nastoupil od 1. října 1919 opět do Škodových závodů jako konstruktér ocelárny a pracoval zde do 31. července 1920. Poté začal studovat na Vysoké škole báňské v Příbrami, kde získal místo pomocného asistenta na stolici elektrotechniky a technické mechaniky. Studium zdárně ukončil v listopadu 1923 a ještě tentýž měsíc znovu nastoupil do Škodových závodů jako provozní inženýr slévárny železa a kovů.

V roce 1927 získal stipendium Carnegieho fondu na výzkum materiálů odolných žáru a korozi. Na tomto výzkumu pracoval dva roky v Pokusném ústavu a část výstupů předložil v dizertační práci Slévatelné slitiny železa a chromu vzdorující žáru a korozi, kterou obhájil na Vysoké škole báňské v Příbrami v roce 1929 a získal titul doktor věd báňských (Dr. mont.). Výsledné výstupy projektu byly oceněny v květnu 1931 vedením Institutu železa a oceli (Iron and Steel Institute) na výročním sjezdu v Londýně, kde byl Emanuel Valenta jmenován jako první a jediný Čechoslovák medailistou Carnegieho fondu (CGM, Carnegie Gold Medalist) a získal zlatou medaili Andrewa Carnegieho za výzkum. V roce 1931 byl jmenován vedoucím Pokusného ústavu, od roku 1937 působil jako viceředitel Škodových závodů. Byl autorem významných patentů a přednášel na mezinárodních slévárenských kongresech (v Paříži, Londýně, Bruselu, též ve Spojených státech amerických). Kromě toho byl i kulturně a společensky činný, pod pseudonymem Viktor Ocel psal básně i beletrii, hrál na kytaru a harmoniku.

Po válce však nastal životní zlom. Valenta byl obviněn ze spolupráce s německými orgány a v roce 1946 ze Škodových závodů propuštěn. Práci našel na Slovensku v bývalé továrně Coburg, kde krátce působil jako vedoucí výzkumu. Po návratu zpět do Plzně vybudoval na Doubravce slévárnu bimetalických ložisek, přičemž použil svůj patent na odstředivé vylévání bronzových ložiskových pouzder na ocelovou trubku. V roce 1951 však zde byla zavedena národní správa, zařízení bylo odvezeno do Kovohutí Rokycany a podnik zlikvidován. Valenta v té době obdržel nabídku přednášet v zahraničí na vysoké škole, k výjezdu však nedostal od úřadů patřičná povolení. Svou situaci se snažil vyřešit emigrací, byl však zatčen a uvězněn v Jáchymově. Měl být jednou z obětí nechvalně proslulé akce Kámen, kdy se agenti státní bezpečnosti vydávali za převaděče, kteří nabízeli vytipovaným obětem přechod hranic. Součástí Valentova trestu bylo kromě odsouzení ke třem letům v Jáchymově i propadnutí majetku, včetně zabavení jeho vily na Doubravce. Unikátní funkcionalistická stavba, známá jako Tomáškova vila, sloužila pak jako mateřská škola, dnes je opravená a v rámci předem domluvené prohlídky dokonce přístupná veřejnosti. Emanuel Valenta se do konce života nedozvěděl pravdu o svém domnělém překročení státní hranice, kvůli ústrkům ze strany státního režimu pracoval na nekvalifikovaných pozicích (byl například topič v kotelně vědecké knihovny) a zemřel jako zlomený člověk 6. května 1971 v Plzni.

Jana Benediktová, Státní oblastní archiv v Plzni, 3. oddělení