Státní oblastní archiv v Plzni

V roce 1907 byla dokončena a otevřena přijímací budova hlavního nádraží v Plzni.

Plzeňské nádraží, umístěné na Pražském Předměstí při východním okraji města, bylo C. k. priv. Českou západní drahou dokončeno a uvedeno do provozu v dubnu 1862. Přijímací budova se střední dvoupatrovou částí, k níž po obou stranách přiléhala o podlaží zvýšená křídla zakončená trojúhelníkovým štítem, byla postavena v letech 1861–1862 podle typizovaných plánů Ignaze Rzechky. V letech 1867–1870 byla stávající přijímací budova rozšířena a adaptována pro potřeby C. k. priv. Dráhy císaře Františka Josefa, jež po vzájemné dohodě užívala objekt společně s C. k. priv. Českou západní drahou. V roce 1873 byla v severní části plzeňské železniční stanice dokončena stavba samostatného nádraží C. k. priv. Plzeňsko-březenské dráhy. V místech pozdějšího nákladového nádraží vznikla jak přijímací budova se skladištěm, tak dvě lokomotivní remízy. K odbavování cestujících C. k. priv. Plzeňsko-březenské dráhy sloužila od roku 1877 provizorní hrázděná budova osobního nádraží, která byla vystavěna v bezprostřední blízkosti přijímací budovy C. k. priv. České západní dráhy, od níž byla oddělena pouze příjezdovou cestou.

Po zestátnění soukromých drah v letech 1884 a 1895 se ukázala prostorová dispozice jednotlivých provozních a administrativních budov plzeňského železničního uzlu, zejména oddělení výpraven osobní a nákladové přepravy, jako zcela nevyhovující. Inspektor plzeňského ředitelství rakouských státních drah Dr. Johann Bašta proto již v roce 1896 předložil návrh na celkovou přestavbu plzeňské železniční stanice, k jehož realizaci však nedošlo. Důvodem zamítnutí projektu se stala jak neúměrná délka pěti plánovaných tunelových podchodů (dvou osobních, dvou zavazadlových a jednoho poštovního), které měly propojit přijímací budovu, situovanou severně od kolejiště, s jednotlivými osobními a zavazadlovými peróny, tak umístění čekáren, restaurací a dopravních kanceláří v samostatném objektu na nejširším osobním nástupišti.

V roce 1897 byla vypracováním nového projektu přestavby plzeňského železničního uzlu pověřena skupina drážních architektů, působících v oddělení pozemních staveb nově zřízeného C. k. Ministerstva železnic ve Vídni (Karl Immer, Karl Holzhammer, Ignaz Bronner a Johann Ungelthün), kteří navrhli postavit jedinou přijímací budovu v ostrovním uspořádání, jejímž autorem se stal člen téže pracovní skupiny Gustav Kulhavý. Ústředním prostorem novorenesanční přijímací budovy s obdélníkovou půdorysnou dispozicí byla třípodlažní dvorana, zaklenutá impozantní čtyřhrannou kupolí s hrotnicí ve výšce 40 metrů nad podlahou, jejíž ocelový skelet dodala libeňská mostárna Bratři Prášilové a spol. Proti vchodu se nacházelo široké schodiště, jímž se vstupovalo do zastřešeného koridoru v úrovni nástupišť a dvoupatrového vedlejšího traktu s restauracemi, v příčné ose pak tunelové podchody vedoucí k ostrovním perónům.

Stavba přijímací budovy byla provedena v letech 1906–1907 plzeňským stavitelem Rudolfem Štechem. Rozsáhlá zakázka však přesáhla finanční možnosti jeho firmy, která se ocitla na pokraji bankrotu. Poté, co plzeňský berní úřad exekučně zabavil pro neodvedení vyměřených daní veškeré pohledávky firmy, spáchal dne 3. ledna 1908 Rudolf Štech v plzeňské synagoze, kterou postavil, sebevraždu.

Slavnostní otevření nové přijímací budovy se konalo dne 17. července 1907 za přítomnosti c. k. ministra železnic a za účasti členů plzeňské městské rady a dalších osmi desítek pozvaných hostů. Po skončení oficiální části programu byli přítomní pozváni na oběd, jenž byl zahájen consommé royale, po němž následovalo hovězí na pařížský způsob a pečené kuře, nechyběly rovněž saláty, kompoty, sýry a zmrzlina. K osvěžení hostů bylo čepováno plzeňské pivo a rozléváno bílé gumpoldskirchenské a červené mělnické víno. Za zásluhy při přestavbě plzeňské železniční stanice obdrželi v dubnu 1908 dvorní rada Franz Střzizek, ředitel C. k. Rakouských státních drah v Plzni, a vrchní inspektor téhož ředitelství Franz Dostal komturský a rytířský kříž Řádu Františka Josefa a Dr. Johann Bašta byl jmenován železničním stavebním radou.

Jan Vaňata, Státní oblastní archiv v Plzni, 3. oddělení

Prameny a literatura:

Státní oblastní archiv (dále jen SOA) v Plzni, fond C. k. ředitelství státních drah, Plzeň.

SOA v Plzni, fond Sbírka fotografií z oblasti Jihozápadní dráhy.

SOA v Plzni, fond Sbírka technické stavební dokumentace železničních tratí z oblasti Ředitelství státních drah v Plzni, kar 13, inv. č. 23.

WASKOVÁ, Eva. Plzeň jako železniční uzel. Západočeský historický sborník, 1995, roč. 1, s. 103–118.

ZLÁMANÝ, Michal. Nádraží Františka Josefa I. In: BERAN, Lukáš a kol. Industriální topografie: průmyslová architektura a technické stavby. Plzeňský kraj. Praha, 2013, s. 30–31.