Státní oblastní archiv v Plzni

Jeden z takřka zapomenutých západočeských malířů je Franz Josef Rausch, který působil v první polovině 20. století v Plané a širším příhraničí.

Franz Josef Rausch přišel na svět jako druhorozený do rodiny pražského rodáka, malíře Michaela, a Eleonory, dcery březnického truhláře Josefa Mařince. Rané dětství prožil v Touškově, kde jeho děd Wenzel Rausch pracoval jako sluha u okresního soudu. Franz zde stačil vychodit tři třídy německé obecné školy než se celá rodina v roce 1879 přestěhovala do Prahy. Franz byl ve školním roce 1884/1885 uveden jako primán malostranského německého gymnázia. Stačil však absolvovat pouze 1. pololetí, neboť začátkem roku 1885 se rodina natrvalo vrátila do Touškova.

Spolu s méně talentovaným bratrem se u svého otce vyučili zejména portrétování a malování dekorací. Jeho „akademické“ či „umělecké“ malířské vzdělání, kterým se později prezentoval, zůstává otázkou. Po vzoru svého otce mohl vyrazit na zkušenou do Vídně a tam snad „brát hodiny“ u některého ze soukromě vyučujících již zavedených umělců nebo na některé z „privátních Kunstschule“ orientovaných spíše na užité umění. Jejich posluchači byli považováni za akademicky vzdělané a užívali označení „Kunstmaler“ či „akademische Maler“, aby se odlišili od řadových řemeslníků.

Po absolvování základní vojenské služby, asi v roce 1895, nastoupil na 12 let do služeb četnictva, konkrétně ve stanicích Trnovany a Teplice-Šanov. V roce 1906 byl penzionován a následně se oženil s Češkou Annou Heindlovou ze Staňkova. Rodinu živil jako „Akad. Maler“, i když z tohoto období nejsou zatím známa jeho díla.

V roce 1908 se Rauschovi přestěhovali do Plzně, kde Franz vydělával na živobytí jako „četnický strážmistr v. v., akademický malíř a pomocný soudní vykonavatel“. Zvěčnil zde přinejmenším manželský pár plzeňských měšťanů (od roku 1944 deponováno v Západočeském muzeu). Z Plzně v roce 1911 zamířili do Mariánských Lázní, kde snad mohly Franze čekat pracovní příležitosti. Na konci roku 1913 se malíř s manželkou a synkem (další 2 děti již nežily) usadili v Plané, Hauptstrase 18/II, nyní Dukelských hrdinů čp. 74. Z let 1913–1939 pochází nejvíce Franzových děl, která se dosud podařilo dohledat. Jako malíř byl Franz Rausch bezpochyby znám v širším příhraničí, neboť zakázky přicházely i ze sousedních okresů.

Zřejmě první z prací realizovaných v Plané, byl rozměrný diplom pro svobodného pána Ottokara Juncker-Bigatto při příležitosti jeho jmenování protektorem spolku vojenských vysloužilců v Žandově dne 11. ledna 1914. Toho roku se Franzovi podařilo získat zakázku na dosud patrně nejvýznamnější známé dílo, výmalbu radničního štítu. Fresky zrealizoval za 1200 korun. Roku 1915 opatřil výzdobou svatojánský sloup na plánském náměstí. Kromě regionálních zakázek měl údajně pro vídeňské ministerstvo války zhotovit bojový výjev „Útok rudého ďábla“. Zda vůbec, případně jak uchopil téma nejúspěšnějšího německého leteckého esa, Manfreda von Richthofena, zůstává nezodpovězeno. Po skončení 1. světové války malíř v roce 1919 namaloval výjev k uctění památky prvoválečných padlých dosud zavěšený v plánském kostele.

Po vzniku ČSR měl podporovat plánskou českou menšinu, resp. zdejší odbor Národní jednoty pošumavské, malovat odborové plakáty a kulisy zdarma atd. Podle plánského tisku údajně namaloval i portrét prezidenta Masaryka, který měl být umístěn na Pražském hradě (nedoloženo). Nicméně, když došlo v roce 1927 v Plané k ustavení místní skupiny Deutscher Böhmerwaldbund, byl mezi jedenácti přísedícími z řad místních osobností uveden jako osmý i „Franz Rausch, academischer Maler in Plan“. V roce 1939 se manželé Rauschovi přestěhovali do Tachova. Franz měl být jako politicky nespolehlivý odeslán 29. 12. 1942 na nucené práce do Berlína. Tři dny před nástupem však zemřel a byl pochován na tachovském hřbitově. Jeho jméno neprochází základními osobními registry význačných postav sudetského prostředí. Jakkoliv patřil spíše k řemeslně zručným než mimořádně nadaným tvůrcům, jeho portréty, zátiší či rurální výjevy se občas objevují při galerijních aukcích a na aukčních portálech.

Markéta Novotná, Státní okresní archiv Tachov